Invazivní pneumokoková onemocnění
Původcem pneumokokových infekcí je bakterie Streptococcus pneumoniae (pneumokok). Pneumokok je běžně přítomen v nosohltanu. Známe přes 90 kmenů (sérotypů) této bakterie, přičemž některé mohou způsobit závažná onemocnění. V některých případech způsobuje pneumokok méně závažná, ale častá, nepříjemná a někdy velmi bolestivá onemocnění, jako jsou např. záněty středního ucha.
Pneumokoková onemocnění rozdělujeme na neinvazivní (ve většině případů méně závažná, slizniční – bez průniku bakterie do krve) a invazivní, s průnikem bakterie do krve a jiných, jinak sterilních míst. Invazivní pneumokokové onemocnění je definováno jako infekce potvrzená izolací bakterie Streptococcus pneumoniae z normálně sterilního místa (např. krev, mozkomíšní tekutina a pohrudniční, kloubní nebo pobřišniční tekutina, ale nikoli vykašlaný hlen).
Mezi invazivní onemocnění (s průnikem bakterie do krve) pak řadíme následující:
- Zánět mozkových blan (meningitida)
- Otrava krve (sepse)
- Zápal plic (pneumonie)
- Zánět kostní dřeně (osteomyelitida)
Invazivní pneumokoková onemocnění
Zánět mozkových blan (meningitida)
Pneumokoková meningitida neboli zánět mozkových blan je těžká, někdy i život ohrožující infekce, kdy jsou zánětlivě změněny mozkomíšní obaly chránící mozek a míchu. Bakterie pneumokoka, která bývá častým původcem meningitidy u dětí, se přenáší kapénkovou infekcí. 20 % pacientů vinou této nemoci zemře, 50 % má po prodělané meningitidě trvalé následky – nejčastěji hluchotu, mentální retardaci či poruchy hybnosti.
Mezi základní projevy meningitidy patří vysoká horečka, většinou náhle vzniklá, kruté bolesti hlavy, nevolnost a zvracení, únava, zmatenost, spavost, fotofobie – nesnášenlivost světla a zvuků, ztuhlá šíje. Pneumokoková meningitida se řeší antibiotiky podávanými injekčně, zásadním faktorem šance na uzdravení je včasnost podání léčby.
Otrava krve (sepse)
Otrava krve je velmi nebezpečný stav, při kterém v těle koluje vysoké množství nebezpečných bakterií. Organismus se otravě brání a člověk je ohrožen na životě. Častým projevem jsou horečka, zimnice, třesavka. Postižený je schvácený, unavený, mívá vysokou srdeční a dechovou frekvenci. Někdy se připojuje také nevolnost či zvracení.
Léčba se odvíjí od stadia nemoci, je proto třeba zabránit zhoršení stavu. Pokud se sepse neboli otrava krve opravdu rozšíří, může naopak dojít ke snížení tělesné teploty (klesá tlak, zvyšuje se pulz) a nástupu šokového stavu – takzvaný septický šok – obranná reakce těla pak může skončit selháním oběhu. V takové chvíli by už pacient měl být na jednotce intenzivní péče (JIP) nebo na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO).
Zápal plic (pneumonie)
Zápal plic je zánětlivé onemocnění plicní tkáně. Zápal plic může probíhat s různou intenzitou. Zánět, který může postihnout jednu nebo obě plíce, vede k nahromadění tekutiny v infikované oblasti plic. V případě invazivní pneumokokové pneumonie budou v krvi přítomny bakterie, které lze prokázat kultivačním mikrobiologickým vyšetřením. Pneumokoky se mohou vyskytnout i v moči, hlenu nebo mozkomíšním moku.
Pneumokoková pneumonie často začíná náhle. Nemoc se může ohlásit prudkou třesavkou, která je obvykle následována vysokou horečkou, kašlem, dušností, zrychleným dýcháním, bolestí hrudníku. Mezi další příznaky patří nevolnost, zvracení, bolesti hlavy, únava, bolesti svalů. Přítomnost bakterií v krvi je nepříjemnou komplikací, která si vyžádá pobyt v nemocnici a nitrožilní podání antibiotik. Často mívá i další nepříznivé dopady na zdravotní stav nemocného, a je proto nutné začít s léčbou co nejdříve.
Zánět kostní dřeně (osteomyelitida)
Jedná se o zánětlivé postižení nejen samotné kosti, ale i dřeňové kostní dutiny. Často jde o postižení v oblasti kyčelního kloubu, které může vést až k destrukci kloubu s trvalými následky. U starších dětí se infekt do kloubu nešíří, ale dochází k „rozpuštění“ kostní hmoty a infekt se šíří pod okostici (periost), což je dobře prokrvený, u dětí silný, vazivový obal kostí. Pod okosticí se pak může vytvářet hnisavý zánět (absces) a jeho protržením dochází k šíření infektu mimo kost do měkkých tkání. Pokud dojde k perforaci kůže, vzniká píštěl, kterou se absces vyprazdňuje.
Osteomyelitida se projevuje rychle nastupujícími příznaky, jako je bolest v místě postižené kosti, otok a zarudnutí. Jsou přítomny teploty. U novorozenců, u kterých ještě není vytvořena imunita, mohou být příznaky postupné, nemusí být teplota a novorozenec bolestivě reaguje na pohyb postižené končetiny, spontánně s ní nepohybuje. K terapii akutní osteomyelitidy je nutné znehybnit postiženou končetinu a nasadit antibiotika.